Může se u dětí objevit narcismus jako diagnóza?

Narcismus u dětí není oficiálně klasifikován jako porucha osobnosti. Narcistická porucha osobnosti se diagnostikuje totiž až v dospělosti. Nejdříve obvykle kolem 18 až 20 roka života, kdy se osobnost plně dotváří a dalo by se říct, že je tzv. "hotová".

Celou epizodu podcastu Chci o tom mluvit na toto téma si můžete pustit zde. Díl najdete také na Spotify.

Dlouho se předpokládalo, že narcistní rysy se začínají formovat až v dospívání, moderní výzkumy ale ukazují, že narcistní rysy mohou být zřetelné už v dětství a dospívání.

Autoři Thomaes, Bushman a Brummelman definují dětský narcismus jako:

Nadměrné přesvědčení dítěte o vlastní výjimečnosti, které je často doprovázeno potřebou obdivu a validace od druhých, a současně sníženou schopností empatie.

Proč je důležité vědět o narcistních projevech už v dětství?

Prvotní rysy grandiozity, potřeby obdivu a nedostatku empatie jsou měřitelné už mezi 7–12 lety. Právě v tomto období se pokládají základy osobnostních vzorců, které se mohou buď vyvážit, nebo zafixovat.

Vznikla proto i měřící škála od trojice psychologů výše, kteří jsou špičkami ve výzkumu dětského narcismu. Jmenuje se Childhood Narcissism Scale (CNS) a zaměřuje se na to, jak děti:

• vnímají svou vlastní výjimečnost,
• jak touží po obdivu,
• a jak (ne)umí vnímat rovnost s ostatními.

Děti odpovídají na výroky typu:

• "Jsem lepší než většina dětí."
• "Chci, aby ostatní obdivovali, jak dobře si vedu."
• "Mám pocit, že si zasloužím zvláštní zacházení."

Test je vhodný pro děti od 7 do 12 let. Odpovědi probíhají formou jednoduchých výroků, srozumitelných pro dítě. Výsledky dávají psychologovi přehled o míře grandiozního narcismu (nikoli však o hluboké poruše – ta se může oficiálně diagnostikovat až v dospělosti). CNS je velmi dobře validovaná – tedy ověřená jako spolehlivý nástroj.

Výsledkem není diagnóza, ale vývojová mapa, která může upozornit na rizika a pomoci nasměrovat správný styl výchovy či vhodnou psychologickou intervenci.

Narcistní rysy se u dětí mohou projevovat různě

• Přehnaný pocit vlastní výjimečnosti: "Já jsem nejlepší, ostatní se mi nevyrovnají."

• Potřeba neustálého obdivu: Hledání chvály a pozornosti od dospělých i vrstevníků.

• Nízká tolerance ke kritice: I drobná kritika může vést k hněvu, studu nebo ústupu.

• Nedostatek empatie: Neschopnost nebo neochota vnímat pocity druhých.

• Manipulativní nebo nadřazené chování: Vztahy s vrstevníky mohou být jednostranné, povýšené.

🧬 Odkud se rysy berou?

Narcistní rysy u dětí nemusí být nutně patologické. V určitých vývojových fázích jsou běžné, například: 

• kolem 3–6 let (egocentrická fáze)
• v adolescenci (hledání identity, sebevědomí)

Problém nastává, když:

• rysy přetrvávají déle, než je vývojově běžné,
• dítě si buduje falešné já (obranný obraz dokonalosti),
• chybí korekce ze strany okolí (rodičů, školy).

Tyhle tři body mohou být určitými varovnými signály, že se původně vývojově přirozené narcistní rysy u dítěte mohou stát trvalým maladaptivním vzorcem chování – tedy rizikovým základem pro budoucí osobnostní poruchu, především narcistickou poruchu osobnosti.

🧩 1. Když rysy přetrvávají déle, než je vývojově běžné

Jak jsme si řekli, z vývojové psychologii víme, že egocentrismus je normální v raném věku (např. 3–6 let), stejně tak i hledání obdivu v pubertě. Dítě si potřebuje vytvořit základ sebevědomí a vlastní identitu. Tyto fáze však mají omezené trvání.

Pokud si dítě udržuje rigidní přesvědčení o vlastní nadřazenosti, odmítá kritiku, trvale potřebuje obdiv a neumí navazovat rovnocenné vztahy, i po vstupu do pozdního dětství a adolescence, může jít o přechod k narcistickému obrannému stylu.

🎭 2. Když si dítě buduje falešné já (obranný obraz dokonalosti) 

"Falešné já" je koncept převzatý z psychodynamické teorie (např. Winnicott, Kohut, později Vaknin), který označuje obranný mechanismus, jímž si jedinec vytváří idealizovaný obraz o sobě – bez slabostí, chyb nebo emocí, které by mohly být "nepohodlné" nebo zahanbující.

Dítě může reagovat různě na tlak (kritiku, zneužívání, nebo i přehnané chválení) tím, že si vybuduje obraz "dokonalého já", to znamená – být vždy nejlepší, bezchybný, obdivovaný – zároveň ale odpojený sám od sebe a svého pravého prožívání.

Nejde o autentický obraz dítě, ale o vytvořenou ochranu před zranitelností, studem a odmítnutím. Postupně se z něj však může stát trvalý identitní vzore

❗3. Když chybí korekce ze strany okolí (rodičů, školy...)

Děti se učí, kdo jsou, zrcadlením od okolí – především od rodičů, ale i učitelů, vrstevníků apod.

Dítě pro zdravý vývoj potřebuje:

• zrcadlení (vnímání, validace emocí),
• ale i korigování (nastavování zdravých hranic, učení empatie, práce s neúspěchem).

Ve chvíli, kdy korekce ze strany rodičů dlouhodobě chybí, dítě může získat dojem, že má výjimečné právo na pozornost. Jakmile není vedeno k empatii, myslí si, že se jeho potřeby a pocity kladou nad potřeby ostatních. Nebo naopak – když je dítě emočně zanedbávané, vytvoří si obranný grandiózní obraz sama sebe, aby "přežilo" emocionálně.

Vybrala jsem několik kazuistik z odborných publikací. Jde o příběhy klientů z praxe jsou, které sami o sobě hodně napoví:

🧸 1. Marek (9): Malý génius bez prostoru pro slabost

Marek je vysoce inteligentní a velmi ambiciózní chlapec. Od útlého věku ho rodiče podporují v soutěžích, jazykových kurzech, šachových turnajích. Když se mu nedaří nebo udělá chybu, rodiče reagují studem: "Takový chytrý kluk jako ty tohle přece zvládne…" nebo ho ignorují.

Ve škole má potíže s vrstevníky. Nechce spolupracovat, ponižuje ostatní ("tohle je moc lehké, to dělej ty") a nesnese, když ho někdo opraví. Když ho učitel kritizuje, vzteká se nebo propuká v hysterický pláč.

Pozorování: Marek si vytvořil "falešné já" – dokonalého, úspěšného, přijatého chlapce, protože se naučil, že láska a pozornost přichází pouze skrze výkon. Je extrémně zranitelný vůči kritice.

Cíl terapie: Znovu navázat kontakt s jeho autentickým já. Pomoci Markovi uvědomit si, že má hodnotu i mimo výkon. Podpořit emoční uvědomění a regulaci, tedy schopnost pojmenovat emoce, zvládnout selhání, tolerovat chyby. Dítěti se v terapii nabízí bezpodmínečně přijetí bez hodnocení. V bezpečném prostředí může začít vyjadřovat i nejistotu, stud nebo zklamání. Pracuje se s jeho vztahem k výkonu, úspěchu a kritice (např. pomocí terapeutické hry nebo kresby).

Zapracovat na sobě však musí i rodiče...

I rodiče by se neměli bát docházet za odborníkem nebo zkusit rodinnou terapii (zejména pokud je tlak od rodičů silný a nevědomý). Musí totiž pochopit, že podmíněné přijetí (viz "jsi hodný, když jsi výjimečný") dítěti škodí. Naučí se také jak podpořit dítě ve zvědomování jeho emocí a chválit jeho snahu, ne jen výsledky. Aby však mohl rodič pomáhat dítěti rozvíjet empatii a emoční inteligenci, musí těmito schopnosti sám oplývat. Pokud ne, to vše lze dohnat za pomoci terapie. Zejména, pokud sami neměli rodiče, kteří jim toto sami nepředali. 

🎭 2. Julie (14): Paní Dokonalá a její neviditelní rodiče

Julie působí navenek jako sebevědomá, extrémně upravená a velmi "dospělá" dívka. Na Instagramu sdílí stylizované příspěvky, ve škole bývá oblíbená u učitelů, ale zároveň manipuluje se spolužačkami ("Buď se mnou, nebo jsi OUT"). Doma se o ni rodiče příliš nezajímají – oba pracují, často cestují a o dceři mluví jako o úžasné a bezproblémové.

Julie sama říká: "Nikdo mě fakt nezná. Všichni si myslí, že jsem silná, ale já nemůžu nikdy ukázat, že mi je blbě, protože by toho zneužili."

Pozorování: Julie si vytvořila narcistní obranný styl. Buduje výjimečný, téměř "nedotknutelný" obraz sama sebe. Nedostává autentickou emoční podporu, takže si vynucuje validaci zvenčí.

Cíl terapie: Narušit rigidní obraz falešného já. Pomoci Julii najít prostor, kde může být zranitelná, nedokonalá a autentická. Posílit schopnost autenticity a vztahové intimity.

Dospívající často přichází do terapie s odporem. Terapeuti využívají např. metafory, deníky, symbolickou práci. Důležité je neposuzovat vnější masku, ale pomoci dívce zkoumat, co je pod ní. Vhodná je také práce s tělem (různé somatické techniky), které pomáhají ukotvit emoce, které jsou "schované".

Co musí změnit rodiče? V ideálním případě by zapracovat společně jako rodina na emoční dostupnosti, poskytnutí dostatečné podpory a zájmu. Pokud to není možné, terapeut částečně supluje bezpečný vztah, který Julie nezažila.

🚨 3. Dominik (11): Království bez hranic

Dominikovi doma nikdo neříká "ne". Rodiče plní každé jeho přání, omlouvají jeho agresivní chování vůči ostatním ("on je jen temperamentní") a jakýkoli konflikt řeší za něj. Učitelé i trenéři si stěžují, že nerespektuje autority a odmítá přijmout jakoukoli zpětnou vazbu.

Na hřišti mívá záchvaty vzteku, když není po jeho. Ostatní děti od něj postupně dávají ruce pryč. Doma pak říká věci jako: "Stejně jsem nejlepší, oni jsou jen závistiví lúzři."

Pozorování: Dominik si osvojil rigidní narcistní styl. Nedokáže tolerovat frustraci, protože nebyl veden k tomu, aby unesl hranice. Vyžaduje obdiv a poslušnost od ostatních, ale neumí s nimi vytvářet vzájemný vztah.

Cíl terapie: Hlavním cílem je pomoci Dominikovi navnímat a akceptovat hranice, že vztah je o vzájemnosti, ne o moci. Nutné je také rozvíjet empatii a schopnost být součástí kolektivu. Terapie se obvykle zaměřuje na sociální učení a strukturu – hry s pravidly, hraní rolí, skupinová terapie apod. Dále se dítě učí posilovat frustrační toleranci, například pomocí vědomého zastavení, dechu, regulace emocí.

Co musí změnit rodiče? Stanovit dítě jasné, důsledné hranice, nikoliv tresty, ale poskytnout mu předvídatelnost, strukturu a skrze hranice také pocit bezpečí. Nechat dítě zakoušet důsledky svých činů.

Příklady permisivní výchovy:

• Dítě se vzteká v obchodě – rodič mu koupí, co chce, jen aby bylo ticho.
• Rodič říká: "Já mu nechci nic zakazovat, ať si dělá, co uzná za vhodné."
• Dítě neplní žádné povinnosti (např. úkoly, úklid), ale není k tomu nijak vedeno ani motivováno.
• Rodič se bojí nastavit hranice nebo říct "ne", protože se bojí, že ho dítě nebude mít rádo.

Dlouhodobě to ale tento rodičovský styl dítěti škodí, protože:

• Má potíže s respektem k autoritám,
• nerozumí tomu, že činy mají důsledky,
• může být impulzivní, nerespektující, ale zároveň nejisté,
• špatně snáší frustraci (když není po jeho)

Během tvorby tohoto článku a podcastu musím říct, že jsem se v některých bodech poznávala, tedy to, jak jsem fungovala jako dítě, ale přivedlo mě to k zamyšlení, jak mé dětství ovlivňuje to, jak funguji i v dospělosti.

Vyrůstala s narcistní matkou, tak jsem byla pod velkým studijním tlakem. Nejlépe být ve všem nejlepší, žádné chyby, vše dokonalé hned na první dobrou, domu se nenosily špatné známky a když jo tak přicházely tresty. Takže si do života nesu obrovsky těžké nejen pracovní, ale řekla bych i životní nastavení (produktivita) a není mi to příjemné. A samozřejmě nějaký problém s uznáváním autorit – hlavně, když ta autorita v mých očích selhává (člověk to vidí že jo, ale jde taky hodně o to, jak se ho to dotýká).

Potřeba být dokonalá, výkonná není znakem namyšlenosti, ale obranným systémem - "Když budu dokonalá, nikoho nezklamu. Budou mě mít rádi. Nebudu zranitelná." Doslova jsem měla pocit, že si lásku své matky musím zasloužit, odpracovat, jinak nemám žádnou hodnotu. Tohle pro mě byl velký úkol, dovolit si být zranitelná. Popravdě jsem si to dovolila až v těžší depresi na terapiích, kde jsem zřejmě měla pocit bezpečí a už mě ty potlačené emoce bolely natolik, že to všechno prostě jednoho dne prdlo a kýbl srajd se vylil.

Jako dítě jsem nebyla vnímána taková, jaká jsem doopravdy byla

Když jsem navštěvovala základní školu, tak jsem byla nějakou dobu "projekt", "ozdoba", důkaz toho, že matka něco dokázala… V podstatě jsem vytvořila výkonové falešné já, abych byla nějakým způsobem v té rodině přijímaná.

Nedůvěra k autoritám často pramení z toho, že ta nejbližší autorita (má matka) mě zradila a manipulovala mnou. Můj mozek si řekl: "Aha, autoritám se nedá věřit. Musíš si všechno řídit sama."

To u mě vyústilo k tomu, že jsem hyperzodpovědná (jde o naučenou reakci – musímdanou situaci zachránit, jinak odnesou všichni včetně mě). Dále jsem tíhla (a stále někdy tíhnu) k perfekcionismu a přetížení. Vychází z mé potřeby mít věci "správně" pod kontrolou, protože chaos znamená nebezpečí.

Je narcismus vrozený nebo získaný?

Narcistní rysy nejsou čistě vrozené ani čistě naučené. Pravděpodobně vznikají interakcí genetických predispozic a prostředí.  Některé studie ukazují, že narcistní rysy jsou částečně dědičné. Dobrým příkladem je studie dvojčat, které ukázala, že dědičnost narcismu se pohybuje kolem 40–60 %.

Vliv genetiky se může projevit například v:

• zvýšené citlivosti na kritiku
• výkyvech sebehodnocení
• dysregulaci emocí
• nebo v tzv. strukturálních a funkčních odlišnostech v mozku – např. v amygdale nebo ve funkci prefrontální kůry

🌱 2. Role výchovy a prostředí

Geny ale nejsou to jediné, co hraje tak důležitou roli. Jak se genetické predispozice projeví, záleží do velké míry na prostředí – zejména na výchově, vztazích a zážitcích v dětství. Odborníci totiž zjistili, že když…

• rodiče děti idealizují (přehánějí jejich výjimečnost), zvyšují riziko vývoje grandiózního narcismu– bez ohledu na vrozené rysy.
• děti, které byly "jen podporované", ale ne idealizované, vykazovaly vyšší zdravé sebevědomí, ale nikoli narcismus.

Pokud vás napadla stejná otázka jako mně, jak je to změnami struktur na mozku, které lidé s narcismem mohou mít. Z neurovědeckého hlediska opravdu existují rozdíly v mozku u lidí s vysokými narcistními rysy.

• Menší objem šedé hmoty v levé přední insule – oblast související s empatií 
• Funkční odlišnosti v amygdale (zpracování strachu, studu) a ACC (konflikt mezi já a kritikou)
• Změny v odměňovacích centrech – hypersenzitivita na obdiv a validaci (NPD může fungovat jako "závislost na pozornosti")

Dítě se tedy může narodit s určitými genetickými rysy – například citlivostí na hodnocení, potřebou uznání nebo nižší empatií. Jestli se z toho však vyvine zdravé sebevědomí, nebo patologický narcismus, závisí hlavně na tom, jaké dostane zrcadlo od svých rodičů a okolí. 

Geny mohou být kniha, ale výchova je to, co si v ní opravdu přečtete

Dítě se automaticky nerodí s "narcistickým" mozkem, může se v něj ale postupně vyvinout. Změny, které se vyskytují u lidí s těžšími formami narcismu (např. NPD – narcistická porucha osobnosti), se obvykle objeví jako následek dlouhodobých vzorců vnímání a chování.

Obecně o lidském mozku – je tvárný (neuroplastický) a ten dětský – ten je extrémně tvárný. To znamená, že zkušenosti, vztahy a prostředí přímo formují strukturu a funkci mozku.

❗ Jinými slovy: dítě může být "neurovývojově náchylné" k narcismu, pokud je ale zdravě nastavené rodině, má nastavené vhodně hranice, učí se je respektovat u druhých, tříbí se empatie, rodina, kde se komunikuje o emocích, je tam bezpečnost, nejsou na dítě kladené neúnosné nároky apod, tak se nemusí nikdy plně rozvinout. Mozek dítěte není hotový, je to dynamický organismus, který se dokáže hodně měnit. Jak k tomu dobrému, tak i k tomu špatnému.