Jak vypadá život "po" (díl II.) pokračování

V tomto článku vám dovyprávím o zbytku fází, kterými si oběti prochází při odchodu z narcistického vztahu. Ve chvíli, kdy se vám chce někdo takový znovu zavrtat do života, zkusí všechny svoje triky a trumfy, aby se mu to povedlo. 

Celou epizodu podcastu Chci o tom mluvit na toto téma si můžete pustit zde. Díl najdete také na Spotify.

O jaké "techniky" může jít?

• Slzy, sliby, omluvy ("Uvědomil jsem si, že jsi byla ta pravá." Nebo to jsem slyšela já: "Ty jsi jediná na světě s kým chci být. Zdálo se mi, že si tě jednou vezmu, bla bla)
• Nečekané zprávy ("Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku.") – to jsem zažívala hodně, a i skrze psa, kterého jsem tehdy měla, že kdyby něco potřeboval, ať mu dám vědět. Normálně by si člověk řekl, ježiš to úžasný, je tak hodný. Jenže za tím je zas jen manipulace. Není to upřímný. 
• Manipulace skrze děti, zvířata, společné věci
• Nebo naopak výčitky, obviňování, nátlak (v závislosti na typu toho člověka a jeho poruchy), může se to ale různě střídat. Nejdřív je jako medík a ve chvíli, kdy se nechytnete, tak to zkusí po zlém. Já jsem třeba zažila i pokusy o vydírání. 

Proč je tahle fáze tak nebezpečná?

Jste emocionálně oslabení, jste zranění, máte rány, které si potřebujete ošetřit. Trpíte ztrátou identity, úzkostmi, panickými atakami, depresemi, flashbacky, nemůžete jíst, spát nebo naopak jíte a spíte až příliš. Život vám přijde strašně těžký a trvá to.

Jenže mozek je stále závislý na dopaminovém cyklu. A taky zde oběti ještě cítí určitou naději, že tentokrát by to mohlo být jinak. A to i proto, že když se zase dáte dohromady, tak dostanete takovej love bombing a nálož hormonů, že tomu strašně rychle uvěříte a jste jak na obláčku. Jenže to nebude trvat tak dolů a přijde skopnutí z piedestalu.

Mohou se vám hlavou honit různé myšlenky jako například:

• "Možná se změnil."
  
• "Třeba si uvědomil, co ztratil."
  
• "Co když se pletu a já jsem ta toxická?"
  

To jsou všechno běžné, pochopitelné myšlenky – ale vycházejí z traumatu, nikoliv z reality. Někde mezi 4. a 5. fází se může objevit něco, co jste možná zažili nebo právě prožíváte. Taková hezká mezifáze sebeobviňování a strachu, kdy se budete sami sebe ptát – "Nejsem ten narcis já?"

Jde o proces, kterému se říká zrcadlení viny

Po odchodu z toxického vztahu, obzvlášť pokud v něm dominoval gaslighting, se oběť může začít vážně ptát:

• "Možná jsem přeháněla."
  
• "Možná jsem manipulovala taky."
  
• "Co když jsem ten narcis já?"

Tahle ošklivost se děje z několika důvodů:

Jde o dopad dlouhodobého gaslightingu, protože vám někdo systematicky vštěpoval, že jste přecitlivělí, konfliktní, hysteričtí, toxičtí a já nevím co ještě. Postupem času, aniž byste si to uvědomili, začnete tomu věřit. Usadí se vám to v hlavě a je to neustále posilováno.

Ve chvíli, kdy ztratíte vlastní identitu, je mnohem snazší s vámi manipulovat a protože člověk s narcismem často obviňuje druhé z toho, co sám dělá (to je projekce), začneš o sobě pochybovat a myslet si, že je to pravda. Také se říká, že pokud si kladete vůbec tuto otázku, zda jste narcistní, tak to znamená, že máte nějakou míru sebereflexe.

Dr. Ramani Durvasula opakovaně říká:

"Pokud máte strach, že jste narcista, a trápí vás to, tak nejste."

Psychiatři a terapeuti (např. Karyl McBride, Elinor Greenberg, Ross Rosenberg) mluví o tzv. "přenosu narcistického studu na oběť", kdy oběť absorbuje pocit "jsem špatná", který však ve skutečnosti náleží agresorovi.

Takže pokud vás děsí nebo se stydíte za to, jak jste se v takovém vztahu chovali, že jste byli sami toxičtí, tak si to opravdu nevyčítejte. Protože to není vaše vina. Vy jste se snažili přežít. A nemůžete přežít někde, kde platí jen pravidla toho člověka, který má poruchu osobnosti, a přitom se chovat jemně a něžně jako Sněhurka. Zároveň jsme ale bohužel nuceni jako oběti a přeživší přijmout fakt, že jsme traumatizovaní a něco s tím udělat.

Mně třeba v tomhle pomohlo prozření, že když jsem začala fungovat s nynějším přítelem ve vztahu, tak jsem najednou viděla, že se chovám úplně normálně. Že dokážu vykomunikovat věci s klidem, na všem se nějak domluvíme. Prostě jak začnete fungovat někde mezi normálními lidmi, tak zjistíte, že už se můžete uvolnit a začít se chovat normálně, což teda taky může chvilku trvat, ale jde to.

Co se děje v mozku při hooveringu?

Mozek zažívá stav, který se nazývá v angličtině "hope high" = a doslova jde o dopaminovou vlnu naděje. A ta přichází ve chvíli, kdy po delší době přijdete s narci člověkem znovu do kontaktu (to může být jen like na sítích, udělá nějaké gesto, pošle zprávu...). V tu chvíli se v mozku aktivuje centrum očekávání a odměny a tělo vyplaví tsunami dopaminu.

Váš nervový systém reaguje jako při opětovném kontaktu s drogou: přichází euforie, úleva, a pak náraz do zdi.

I když váš mozek reaguje chemicky a rozzáří se, realita zůstává stejná. Ten člověk je pořád stejný a vůbec nic se u něj nezměnilo. Je to "jen" naděje na iluzi lásky, která vyvolala dopaminový výbuch (hope high).

Tady jasně vidíte, že to není jen o vůli a bohužel ani o svobodném rozhodování. Mnohem více jde o neurologické reakce a určité vzorce v nevědomí, které si každý neseme a podle kterých jednáme.

Retraumatizace

Pokud znovu vstoupíte do kontaktu s takovým člověkem, dojde k něčemu, čemu se říká retraumatizace. To znamená, že se trauma může prohloubit. Může zesílit sebeobviňování ("Proč jsem zase naletěl/a?"). O to těžší pak může být samotný návrat k hojení, protože důvěra v sebe je znovu narušena.

Hoovering není důkaz lásky, ale toho, že člověk s narcismem nad vámi ztrácí kontrolu a snaží se ji znovu získat

Tady máte pár tipů, které buď pomohli mně, nebo bych je určitě vyzkoušela, kdybych o nich věděla:

• Počítejte s tím, že se ozve. Pokud budete chtít na zprávu odpovědět, můžete si připravit odpověď nebo neodpovídat vůbec. Pokud pošlete odpověď, počítejte s tím, že pravděpodobně na to druhá strana zareaguje.

• Proč jsem to ukončila. Pomohlo mi, že jsem si sesumírovala důvody, proč jsem vztah opustila. V hlavě jsem si je pak přehrávala. Důležité to pro mě bylo i v té fázi, kdy už ustoupily zlé vzpomínky a začaly vyplouvat ty hezčí. Vracela jsem se proto zpátky k těm špatným, což zní hrozně. Ale když bych se utápěla v těch dobrých, hrozilo by mnohem větší riziko, že bych do toho vztahu zase spadla.
• Opravdu je dobré mít podporu – přátele, odborníky terapeuty, terapeutky, nějakou podporující komunitu, psát si deník, cokoliv vás napadne a co vám pomůže.
• Dovolit si všechny emoce. Tím, že jsme hodně dlouho potlačovali sami sebe, tak jsme potlačovali i naše emoce, takže se začnou hlásit o slovo.
• Přerušení kontaktu. Až tenhle definitivní krok mi přinesl větší úlevu a pocit svobody. To znamená žádné reakce, ani negativní ani pozitivní. Odpovědi posilují hry toxických lidí. 

💫 6. Fáze zotavení

V této fázi už většinou nemáte akutní bolesti. Nepláčete každý den. Neočekáváte, že se někdo ozve. Nepřehráváte si staré zprávy. Občas se i usmějete. Někdy vám místo výčitek přijde na mysl nový nápad. Máte chuť na dobré jídlo a necítíte vinu. Je to pozvolné a jemné. Ale je to začátek.

Tahle fáze je nejmíň viditelná, protože je mnohem tišší. Ale psychologicky i neurologicky je nejzásadnější. V předchozích fázích se jako oběti spíš tak topíme, bojujeme, zkoušíme přežít, ale tady začínáme více žít. Mozek v této fázi začíná znovu vytvářet spoje, které byly přerušené traumaty. Začíná znovu věřit, že budoucnost může být jiná než minulost – a to je důležitý moment, protože se dostáváte z naučené bezmoci, že nemá cenu něco měnit. Nervový systém už není celý den ve střehu. Přichází to, čemu se v somatické terapii říká "nervová regenerace".

Nemyslete si, že zotavení je nějaká přímá cesta nebo fáze, ale spíš taková dost klikatá, křehká, ale zároveň drsná cesta. Protože v jeden den se smějete a druhý den se ozývá stará bolest a vybavují se vám špatné vzpomínky. Jeden týden jste plní sil a další se ptáte, jestli vůbec něco cítíte.

Co se děje v mozku a nervovém systému?

Vaše neurotransmitery se radují, protože dochází k nastolení jejich rovnováhy - zejména dopaminu, serotoninu a oxytocinu.

Prefrontální kůra (centrum rozhodování) se "znovu zapíná" – objevuje se schopnost plánovat, tvořit, dělat rozhodnutí, ale i schopnost empatie. V nervovém systému se obnovuje pocit bezpečí – tělo není v neustálé pohotovosti. Už nejste v režimu "útok nebo útěk".

Důležitá věc: Mozek začne zpracovávat traumatické události až ve chvíli, kdy je tělo srovnané a celkově je navozený pocit bezpečí. Teprve pak může začít hojení. Nikdy se nezačnete zotavovat vedle někoho, kdo vám ubližuje. To tělo neudělá, protože je tu stále přítomné nebezpečí. Potvrzují to i různé výzkumy (například od Van der Kolk). A potvrzuju to i já. Od násilníka jsem musela být nějaký čas dál, a hlavně v bezpečí, pak se to ze mě začalo valit ven.

Možná vás napadá, jak doopravdy poznáte, že se uzdravujete...

Věřte mi, že to poznáte. Váš život se začne diametrálně měnit. Pokud na něm zamakáte – začnete si nastavovat a hlídat hranice, odpustíte si, protože jste se tak dlouho vinili za něco, za co nemůžete. Mohou se vám měnit lidé v životě, protože zjistíte, že ti, co tam byli, možná pro vás nejsou ti nejvhodnější. To může být taková smutná fáze, protože se na chvilku můžete ocitnout opravdu sami, než najdete ty správné lidi.

V terapii se tomu říká obnova autonomie – jde o schopnost být v kontaktu sám se sebou, se svými emocemi, a to nejen s těmi příjemnými. Nejčastější chybou, kterou vidím, že dělají lidé s traumatickou minulostí je, že před ní utíkají. Naprosto rozumím proč, ale také vím, že to není rozumná volba.

Na cestě zotavení vlastně dojde k obnovení vašeho já, jen to jde obvykle pomalu. Postupně si budujete hranice, vnímáte víc red flags, učíte se říkat ne a neomlouvat se za to, postupně budou traumatické vzpomínky zabírat méně a méně prostoru a času ve vašem životě. Už vás nebudou definovat, zároveň ale budete vědět, že se to stalo a je to součástí vás. Přijdou dny, kdy se začnete smát, najdete klid, který vám opravdu bude připadat jako klid, a ne jako nuda.

Lidé, kteří si prošli extrémnějšími zážitky, tak mohou poté v bezpečí zažívat víc nudu než klid. Já jsem si třeba po opuštění ex partnera říkala "A tohle je všechno jo? Ten klidný život jo. Hm aha, to je nuda." Vy se totiž dostanete z extrému do klidu a ta hlava na to není zvyklá. Dost vhodné je se nějak zabavit, jakkoliv to jde. Budete se smát, aniž byste se cítili provinile a samotu budete vnímat spíše ozdravně, a ne že jde o osamocení.

Malá odbočka: Chtěla jsem se zmínit o něčem, co trápí nebo trápilo snad všechny včetně mě. A to je jedno slovíčko – Proč? Protože v určitém bodě vašeho zotavení, takhle otázka přijde.

• "Proč se mi to stalo?"
  
• "Proč právě mně?"
  
• "Proč jsem si ho/ji vybrala?"
  
• "Co jsem komu udělal/a?"
  

Mně třeba atakovala docela úporně. Lezlo mi na nervy, že to nedokážu pochopit. Problém je, že chování člověka s narcismem nelze úplně pochopit, není v něm příliš logiky, spíš takové shodné opakující se vzorce. Ve chvíli, kdy se ptáte "proč", znamená to, že si dovolíte zastavit se, přemýšlet a hledat smysl v tom, co se stalo.

V celém procesu zotavení je tato otázka nesmírně důležitá, a to i přesto, že na ni neexistuje žádná jednoduchá odpověď. Už jsem tuhle otázku dostala několikrát od lidí, kteří si prošli něčím podobným. Samozřejmě i já sama v sobě jsem hledala odpovědi. A pak jsem si říkala, možná, že to není naše proč. Možná by se na to "proč" měli ptát jiní. Ti, kdo nám to udělali. Měli by si stoupnout před zrcadlo a upřímně se zeptat sami sebe, proč se něčeho tak strašného dopustili na druhých? Na svých blízkých?

Já bohužel nevím proč. Nejsem oni. Nevidím jim do hlavy, možná tomu nerozumí ani oni sami. Nevím. Nevím, proč mladá skvělá úžasná slečna dostane rakovinu mozku a umírá. Máme tendenci říkat, že když se někomu stane něco špatného a ten člověk se nechoval zrovna dobře říkat – "no jo to je karma, život mu to spočítal." Ale co u těch dobrých lidí, kteří si nic špatného v našich očích nezaslouží? Bohužel pravda je taková, že špatné věci se v životě prostě dějí. A ne, nemůžete za to. Není to životní zkouška. Je to prostě život. Jako den nemůže být bez noci, tak zřejmě ani štěstí nemůže být bez utrpení.

Co ale vím s jistotou je, že k tomu, abyste se zotavili nepotřebujete znát tuhle odpověď a nepotřebujete k tomu ani toho, kdo vám tak moc ublížil

Ze studií vyplývá, že lidé, kteří prošli fází znovuobjevení po toxickém vztahu, často popisují:

• větší autenticitu
• menší potřebu výkonu
• hlubší vztah k sobě
• A hlavně: ztratíte zájem o lidi, kteří vás dřív ničili. To je klíčový znak uzdravení

Abych byla upřímná, dřív jsem to měla tak, že jsem si do svého okruhu pustila kde koho. I s tou naivitou, že jsem v lidech viděla víc toho dobrého a neviděla jejich osobnost úplně komplexně. A byl to velký problém, protože lidé se chovají různě a jsou mezi námi tzv. "vysavači energie". 

Po delších době terapií jsem si dávala mnohem větší pozor na to, kdo se v mém okolí pohybuje. Po ketaminové léčbě si svůj klid držím ještě víc. Zároveň jsem mnohem více připravená se rozloučit s člověkem, který mě nerespektuje a nějakým způsobem mi ubližuje. Neříkám, že mi to není líto, zejména, pokud mám toho člověka ráda, ale už vím, že na prvním místě jsem já, mé blaho a duševní zdraví. Nechci, aby mi můj těžce vydřený klid kdokoliv narušoval.

K hranicím a kruhu přátel zmíním ještě jednu věc. Často se snažím nejdříve vykomunikovat, jak se cítím a proč bych potřebovala, aby komunikace s daným člověkem probíhala jinak a jestli se na tom můžeme domluvit. Pokud jsem pro daného člověka dostatečně důležitá, zareaguje na to a pokusí se to změnit. Stejně jako bych to udělala já pro něj, protože chci, aby se se mnou lidé cítili dobře. Pokud jsem si ale jistá (například z předchozích zkušeností), že to druhá strana nevezme, už to nijak nekomunikuju dál a omezím kontakt.

Jaké to má benefity? Mám v životě mnohem větší klid a pozoruji, že i mé zotavení jde o něco rychleji, protože nemusím neustále řešit nějaké kraviny, domněnky druhých, ponižování a nevím, co ještě. Ve chvíli, kdy máte bezpečné zázemí, klid, podporu, držte si to a nenechte si tyto věci narušit někým, kdo za to pravděpodobně nestojí. 

🌿 7. fáze: Integrace a nová identita

Tato fáze je tak trochu navíc a nemusí jí projít všichni, aby se opravdu zotavili. Je totiž o vědomé transformaci /změně. Trauma už je zpracované jako minulost, nikoliv jako hrozba v přítomnosti. To, co se vám stalo, se vám najednou zdá tak nějak daleko od vás. Víte, že jste si prožili něco hrozného, že je to součástí vašeho života, ale dokázali jste se s tím vypořádat.

Z hlediska traumatu se mluví o něčem, co se jmenuje zrání posttraumatického já. Toto téma (plus celkově téma zotavení) bych ještě více ráda rozvedla v samostatném díle podcastu a článku, protože si myslím, že si zaslouží větší pozornost.

Ptáte se, jak dlouho celé tohle utrpení bude trvat?

Samozřejmě, že vás trápí tato otázka. Mě trápila a stále trápí. Zotavení z traumatu není lineární cesta. Spíš dost klikatá…asi bych to rovnou přirovnala k nějaké fakt husté horské dráze, kvůli který se můžete s klidem pořádně pozvracet.

Možná vás zklamu, ale nemám přesnou odpověď na to, jak dlouho se budete zotavovat. Každý člověk je jiný, má za sebou jiný příběh i těžkosti. Obecně platí, že čím těžší a dlouhodobější týrání, tím může zotavení trvat déle. Dává to smysl. Prostě máte mnohem více bolístek, které potřebují zahojit a to chce čas. Dopřejte si ho. Zasloužíte si ho. Dále také záleží, v jaké situaci se zrovna nacházíte. Jestli máte dostatečný prostor k tomu se léčit, jaké máte vlastní zdroje, ale i ty finanční. Nebudeme si nic nalhávat. Léčba traumatu stojí peníze a ne málo.

Orientačně jsem nějaká konkrétní čísla našla. Opravdu bych ale nerada, abyste to brali jako nějaké dogma, normu a hroutili se, že už jste příliš dlouho uvízli v nějaké fázi a neposouváte se.

Přibližná délka jednotlivých fází (pouze orientační) 

1. fáze: Šok a popření

Průměrná doba: pár dnů až 2 měsíce

Popis: Nástup zmatení, disociace, snaha pochopit "co se vlastně stalo"

2. fáze: Bolest a chaos

Průměrná doba: 1–6 měsíců

Popis: Emoční výkyvy, plačtivost, zmatek, izolace, flashbacky

3. fáze: Hledání odpovědí a kontakt s realitou

Průměrná doba: 3–9 měsíců

Popis: Intenzivní čtení, poznávání pojmů jako narcismus, trauma bonding, validace

4. fáze: Deprese a ztráta identity

Průměrná doba: 2–12 měsíců

Popis: Nejhlubší fáze – často připomíná těžkou depresi nebo "spadnutí do nicoty"

5. fáze: Hoovering a návrat traumatu

Průměrná doba: cyklická

Popis: Může se opakovat – návraty člověka s narcismem, testy hranic, nutnost vytrvat v no-contact

6. fáze: Rekonstrukce a uzdravení

Průměrná doba: 6–24 měsíců

Popis: Pomalu rostoucí stabilita, obnova identity, přechod do posttraumatického růstu

📌 Celkově může celý proces trvat:

• 1 až 3 roky: u krátkodobějšího toxického vztahu, s terapií a podporou okolí
• 3 až 5 let a více: u dlouhodobého vztahu, manželství nebo pokud má rodič diagnózu narcismus (to znamená, že trpíte komplexním traumatem jako já, vysvětlíme si v dalších epizodách rozdíly).*

* Při sestavování orientačních časů jsem vycházela z trauma výzkumů a klinické praxe. Nejčastější od odborníků jako Bessel van der Kolk, Judith Herman, Gabor Maté. Dále studie o narcistickém zneužívání od doktorky Ramani Durvasula. Samozřejmě vycházím z terapeutických zkušeností odborníků, individuální výpovědi přeživších, ale i svých zkušeností.

Nezaměřujte se příliš na to, jak dlouho a jak rychle jdete. Mnohem důležitější je, že nejdete zpět. Pokud budete na zotavení příliš tlačit jako já, můžete se zbytečně retraumatizovat. 

📚Vybrané zdroje, ze kterých jsem čerpala:

Durvasula, R. (2018). Should I Stay or Should I Go? Surviving a Relationship with a Narcissist.

Simon, G. (2016). In Sheep's Clothing: Understanding and Dealing with Manipulative People.

MacKenzie, R. (2018). Silence as Emotional Abuse: Understanding Narcissistic Silent Treatment.

Stines, S. (2017). Gaslighting, Narcissist Abuse and the Flying Monkeys.

McBride, K. (2013). Will I Ever Be Good Enough? Healing the Daughters of Narcissistic Mothers.