Mlčení bere sílu obětem a dává moc pachatelům 

O násilí se nemluví snadno. Někdy proto, že nevíme, jak začít. Jindy proto, že máme strach, co se stane, když o něm mluvit začneme. Máme strach, že nám nikdo neuvěří. Strach, že když promluvíme, všechno tím ještě zhoršíme. Strach, že jsme na to sami a nikdo nás nepochopí...Co když je to ale všechno jinak?

Když jsem přibližně před deseti lety zjistila, že jsem byla v dětství několikrát sexuálně zneužitá a že mé dětství bylo plné násilí a ponižování, byla jsem zoufalá. Potlačené traumatické vzpomínky, které jsem nosila hluboko ve svém nevědomí, se draly na povrch. Nemohla jsem spát, jíst, žít. Jenže nikdo tehdy nemluvil o tom, co je to trauma a jaký dopad má násilné chování na oběti a přeživší.

Nevěděla jsem o nikom, kdo by si procházel nebo prošel podobně náročnou životní zkušeností a újmou. Našla jsem jeden jediný příběh ženy, která se vyrovnala se svým úchylem, a byla ochotná ho sepsat a anonymně veřejně sdílet. Z jejího příběhu jsem pochopila jedno – pokud se chci zotavit ze všeho, co se mi stalo, budu proto muset udělat opravdu hodně.

Až nyní, s odstupem času, chápu, jak moc velká pravda to byla. Proč tedy o násilí mluvit? Protože samo od sebe nezmizí. Mám pocit, že oběti mlčeli až příliš dlouho. Mají strach vystoupit z anonymity. Přála bych si, aby každý, kdo chce, mohl říct svůj příběh bez větších obav, jakou odpověď dostane. 

Násilí obvykle vnímáme tak, že jde pro nás o něco vzdáleného. Něco, co se děje, ale nemá to s námi nic společného. Možná si říkáte, že pokud se to neděje vám, nemusíte se tím zabývat. Ale co když ano? Co když se to děje někomu, koho znáte? Vaší kamarádce, kolegovi, sestře, bratranci, dítěti ze školy, kam chodí vaše dítě?

A co když se to stane vám?

Mlčením se zlo posiluje. Agresoři a sexuální predátoři získali pocit, že jsou nedotknutelní a že se jich oběti příliš bojí. To je něco, co se musí změnit. Fyzické, psychické a sexuální násilí se děje víc, než si možná myslíte, a rozhodně v surovější formě, než si dokážete představit. Ne nadarmo se znásilnění (či jinému pokusu o sexuální násilí) říká vražda duše. Opravdu tomu tak je. Duše se vám rozletí na tisíc kousků a slepit je, je až příliš náročné. Nezřídka se stává, že se to nepovede.

Mám v paměti tolik příběhů... Matka, která sexuálně zneužije svého vlastního syna či dceru. Nevlastní otec, který se noc co noc plíží do pokoje malé dívky a šeptá jí, jak je krásná. Hodný strýc, který osahává kamarádku své neteře ze spaní mezi nohama, a přitom slastně mlaská. Líbí se mu to. Starší bratr, který pod peřinou sexuálně zneužije svého brášku... Slyšela jsem už tolik hrozných příběhů, že postupně ztrácím víru v lidstvo. Nazýváme se lidmi, a přesto se chováme ještě hůř než zvířata.

Máme sílu něco změnit

Násilí se děje tady a teď. Možná vám. Možná někomu, koho znáte. Pokud o těchto těžkých tématech nebudeme mluvit a nebudeme jim věnovat dostatek pozornosti, bude se dít dál a ničit tisíce lidských životů. Mluvme o těžkých tématech, ne kvůli senzacechtivosti, ale kvůli pomoci. Každý hlas, každé slovo, každý příběh má sílu něco změnit nebo pomoct někomu jinému.

Mluvit znamená říct, že to, co se děje v naší společnosti není v pořádku. Mluvit znamená ukázat, že oběti nejsou samy. Mluvit znamená dát násilí jméno a vzít mu moc.

Násilí není jen příběhem mezi obětí a pachatelem. Má dopad na celou společnost. Ovlivňuje nejen ty, kdo ho přímo zažili, ale i jejich blízké, přátelé, děti. Ovlivňuje vztahy, práci, sebevědomí a zdraví. Ovlivňuje každého z nás, i když si to možná nechceme přiznat. Násilí není soukromá věc. Týká se nás všech. A proto je důležité o něm mluvit, naslouchat a nesoudit. 

Když se o násilí nemluví, vytváří to neviditelnou klec – oběti v ní zůstávají uvězněné a pachatelé se dál pohybují na svobodě, beze strachu z následků. Každý nevyřčený příběh je pro ně tichým souhlasem, že mohou pokračovat v ubližováním druhým.

Jaké dopady může mít mlčení?

• Oběti si myslí, že jsou samy. Často si říkají, že přehánějí, že to není tak "hrozné", nebo že si za to můžou samy. A i když jde o obranné mechanismy, které jsou pro zotavení důležité, pokud kolem sebe tito lidé nevidí žádné příběhy podobné tomu jejich, snadno uvěří tomu, že pro ně neexistuje cesta ven.
• Společnost, která zavírá oči. Čím méně se o násilí mluví, tím méně ho lidé rozpoznají. Okolí často podceňuje varovné signály, neví, jak reagovat, a někdy si dokonce myslí, že by se do problémů cizích lidí neměli "plést", což je fatální omyl.
• Pachatelé konají dále trestnou činnost. Pokud se oběti bojí promluvit a okolí nereaguje, agresoři získávají jistotu, že se jim nic nestane. A tak v tom pokračují – někdy roky, někdy celý život.

Nebagatelizujme

Když se nemluví o psychickém násilí, stává se "normální" součástí našich vztahů. Když se mlčí o sexuálním násilí, přeživší se cítí jako spoluviníci. Když se přehlíží fyzické násilí, oběti přestanou věřit, že existuje jiný život než ten, ve kterém žijí.

Byli jsme vychováni k tomu, že o určitých věcech se nemluví. Že "co se děje doma, to doma zůstane", že některé rány se prostě musí přetrpět. Jenže mlčení nikdy nikoho neochránilo. Pokud se rozhodnete mluvit o násilí, těžkých vzpomínkách a o tom, co jste prožili, neotvíráte staré rány, ale pomáháte je léčit. Každý příběh, který zazní, dává sílu někomu dalšímu, kdo možná právě teď mlčí ze strachu, studu nebo bezmoci.

Podporujme lidi, kteří se rozhodnou mluvit. Sdílení příběhu je obrovský krok, ale je to jen začátek. Oběti potřebují vědět, že nejsou samy – že existují možnosti pomoci, bezpečné prostory a lidé, kterým na nich záleží. Nebagatelizujme násilí.

Mluvit neznamená křičet. Mluvit neznamená obviňovat. Mluvit znamená dát věcem pravé jméno.

                                                                                                                                                                        - Klára